4. neděle postní

Nedělní texty – Liturgie.cz

1 S 16,1-13

Marie Klašková

Příští neděli uslyšíme v prvním čtení úryvek z První knihy Samuelovy, který vypráví o pomazání Davida za krále. Je to text, který se nachází přibližně v polovině této knihy. Našemu dnešnímu úryvku předchází perikopa, která se věnuje zavržení Saula. Následuje vyprávění o Davidově pobytu na Saulově dvoře. V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme zabývat Davidovým pomazáním na krále v Izraeli.
Náš úryvek začíná slovy: „Hospodin řekl Samuelovi: Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny“ (1 Sam 16,1). Ocitáme se v situaci, kdy Hospodin již zavrhl Saula jako krále. Vybral si krále nového, proto nenechá Samuela truchlit, ale posílá ho do Betléma, aby tam pomazal jeho vyvoleného. Boží vyvolení má být potvrzeno a jasně ukázáno pomazáním jednoho z Jišajových synů. Jišaj, jehož jméno je v jiných překladech překládáno jako Jesse, odvozuje svůj původ od Moabky Rút, od Peréze, jenž byl synem Támar a Judy. Jišaj bydlí s celou svou rodinou v Betlémě. Je to město, které je nám všem dobře známé, i když jsme tam asi ještě všichni nebyli. Z tohoto města má tedy pocházet král, jehož rod bude kralovat po mnohá století, a právě v tomto městě se má přibližně za 1000 let narodit Mesiáš, Ježíš Kristus. V knize proroka Micheáše čteme: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli…“ (Mi 5,1). Tento výrok o Betlémě známe také z druhé kapitoly Matoušova evangelia. Co vůbec znamená název tohoto města? ´Bajit, Bet´ znamená ´dům´, ´lechem´ je označení pro ´chléb´. Betlechem tedy znamená dům chleba. Je to však město, které před příchodem Izraelitů obývali pohané a nazývali ho Betlachmů, což se dá přeložit jako dům bohyně Lachmů. Hebrejština však zná jen souhlásky – později snad došlo k přeměně samohlásek, a tím i název města dostal jiný význam.
Samuel je tedy povolán, aby šel do Betléma a tam pomazal nového krále. Zdráhá se však a odpovídá Hospodinu: „Jak mohu jít? Saul o tom uslyší a zabije mě“ (1 Sam 16,2). Bojí se, obává se Saulovy moci. Nyní se zdržuje v Rámě a do Betléma musí přejít přes Gibeu, ve které žije král Saul. Představíme-li si mapu Palestiny, pak Ráma, Gibea a Betlém byla města, která ležela víceméně na přímce ve směru od severu k jihu, nedaleko Jeruzaléma. Ani vzdálenost mezi nimi nebyla nijak velká, přibližně 10 až 15 kilometrů. Samuelovy obavy řeší jednoduše Hospodin, když Samuelovi říká:„Vezmeš s sebou jalovici a řekneš: Přicházím obětovat Hospodinu. Na obětní hod pozveš Jišaje a já ti dám vědět, co máš dělat. Pomažeš mi toho, o němž ti povím.“ Samuel měl jako prorok právo i povinnost přinášet Bohu oběti. Bere s sebou tedy jako obětní zvíře jalovici. Při obětním hodu a jen před pozvanými svědky má pomazat nového krále.
„Když přišel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: Přinášíš pokoj? Odvětil: Pokoj“ (1 Sam 16,4-5). Starší města se asi vyděsili a obávali se, že jim přichází ohlásit soud. Proto se ptají, proč přichází, nebo přesněji, co přináší. Samuel je uklidňuje a říká jim: „Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a půjdete se mnou k obětnímu hodu“ (1 Sam 16,5). Starší města se tedy mají připravit k slavnosti. K řádné oběti patřilo i posvěcení a očištění. Posvěcení bývalo spojováno s pomazáním, které dočasně nebo natrvalo oddělovalo věci nebo lidi pro Boha. Posvěcení a očištění Jišajova domu si bere na starost samotný prorok. Samuel posvěcuje jednotlivé Jišajovy syny. Když „spatřil Elíaba, řekl si: Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný. Hospodin však Samuelovi řekl: Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl“ (1 Sam 16,6). Jakmile Samuel uviděl krásně urostlého Jišajova prvorozeného syna, usoudil, že je to budoucí král. Mohl vycházet ze zkušenosti při pomazání prvního krále. Saul byl člověk vysoký, o hlavu převyšoval všechny ostatní. Čteme o něm: „Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad něj. Od ramen vzhůru převyšoval všechen lid“ (1 Sam 9,2). Hospodin však vyvádí Samuela z omylu a poučuje ho: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce“ (1 Sam 16,7). Boží a lidské hodnocení se často liší. Sám prorok Samuel je poučen o tom, že Hospodin se nedívá na člověka povrchně, nedá se ovlivnit úsudkem na první pohled. Bůh hledí do srdce, které vyjadřuje podstatu člověka a které určuje lidské jednání. Nejstaršího syna Hospodin odmítá. Proto jsou mu představováni další Jišajovi synové. V osmém verši čteme: „Jišaj pak zavolal Abínádaba a předvedl ho před Samuela. On však řekl: Hospodin nevyvolil ani toho. Jišaj tedy předvedl Šamu. Řekl Hospodin nevyvolil ani toho. Tak předvedl Jišaj před Samuela svých sedm synů, ale Samuel řekl: Žádného z nich Hospodin nevyvolil“ (1 Sam 16,8-10). Ani jeden z těchto sedmi synů však neodpovídá Hospodinově představě. Jišaj ani Samuel netuší, kdo je vyvoleným. Postupně předstupují všichni synové a stále se opakuje: „Hospodin nevyvolil ani toho.“ Žádný z nich není tím pravým.
„A Samuel se Jišaje otázal: To jsou všichni mládenci? Jišaj odvětil: Ještě zbývá nejmladší, ten však pase stádo. Samuel Jišajovi poručil: Pošli pro něj! Nebudeme stolovat, dokud sem nepřijde. Poslal tedy pro něj a dal ho přivést“ (1 Sam 16,11). Jišaj tedy nechává přivést i svého nejmladšího syna. Nikoho nenapadlo, že by se tento pasáček měl také účastnit slavnosti. Měl za úkol hlídat stáda svého otce. Samuel však trvá na jeho přítomnosti. Když ho přivedou, uvidí Samuel, že je „ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu“ (1 Sam 16,12). David měl zrzavé vlasy. Autor textu o něm píše, že byl pěkného vzhledu. Podobně se vyjadřuje také autor knihy Genesis o Ráchel:„Ráchel byla krásné postavy, krásného vzezření“ (Gn 29,17). Všimněme si jména tohoto Jišajova nejmladšího syna. David, jinak přečteno také Dód, což znamená Milý, Miláček. O významu jména David vedou vědci spor. Není jasné, zda to bylo jeho původní jméno. Ráda bych však zmínila jednu zajímavou teorii, která vychází z předpokladu, že jméno David vzniklo v hebrejštině ze souhlásek dalet-vav-dalet a prvních dvou samohlásek slova mašíach. To by pak ukazovalo na Davida jako na předobraz budoucího mesiáše, který také podle tradice měl být z rodu Davidova.
Jakmile David přišel před Samuela, říká Hospodin prorokovi: „Nuže, pomaž ho! To je on. Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů“ (1 Sam 16,12-13). Prorok Samuel konečně poznává, kdo je Hospodinovým vyvoleným. Pomaže jej tedy olejem. Už v prvním verši této kapitoly jsme se dočetli, že Samuel měl roh s olejem. Olej, víno a pšenice byly tři základní potraviny, které dostával od Boha vyvolený národ. Olivový olej byl znamením požehnání a spásy. Používal se k pomazání těla, k posílení, léčbě a také jako hořlavina do lamp. Vylít někomu olej na hlavu znamenalo úctu, přátelství, příslib radosti a štěstí. O oleji často čteme v žalmech. V 92. žalmu čteme: „Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mě vylil“ (Ž 92,11). Ve známém žalmu ´Hospodin je můj pastýř…´ čteme v pátém verši: „…hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš“ (Ž 23,5).
Slovní spojení ´olej radosti´ přísluší oleji, kterým se mazali králové. Vyjadřuje Boží vyvolení a dar Ducha, který se zmocňuje vyvoleného, jak o tom čteme ve 13. verši: „A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1 Sam16,13). Také nám křesťanům se dostává prostřednictvím posvátných olejů milosti ve svátostech. Olejem jsou mazáni nemocní při udělování svátosti pomazání nemocných. Olej smíšený s balzámem, který se nazývá křižmo, se používá při křtu, biřmování a kněžském svěcení. Po Samuelově pomazání se Davida zmocnil Boží Duch. O tomto vybavení Duchem čteme v příbězích o Samsonovi, kterého Hospodinův Duch posiloval k vysvoboditelským činům. Například když Samsona napadl lev, „tu se ho zmocnil duch Hospodinův, že jej holýma rukama roztrhl jako kůzle“ (Sd 14,6). V knize Soudců čteme několikrát o této síle Hospodinova Ducha v Samsonově životě. Také u Davida nejde o jednorázovou událost – četli jsme, že Duch se ho „zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1 Sam 16,13). David je naprosto jedinečně vybaven. O žádném z dalších izraelských nebo z judských králů nečteme, že by byli takto natrvalo vybaveni Božím Duchem.
V posledním verši našeho dnešního úryvku čteme: „Samuel pak hned nato odešel do Rámy“ (1 Sam16,13). Prorok Samuel tedy splnil svůj úkol pomazat nového krále a vrací se zpátky do města, ze kterého vyšel.

Ž 23

Marie Klašková

Pro tuto neděli je vybrán 23. (22) žalm, který je nám všem jistě dobře známý. Žalm, jehož hlavní myšlenkou je Hospodinova pastýřská péče, je nejznámějším žalmem, který je často zhudebňován. Otevřeme-li Český ekumenický překlad bible, najdeme jej pod číslem 23. Tento žalm je mezi křesťany a Židy velmi oblíben. Často se předčítá u Židů v synagoze i u křesťanů při bohoslužbě.
Tento žalm je písní důvěry. Slyšíme-li v prvním verši slova „žalm Davidův“ (Ž 22,1), neznamená to bezpodmínečně, že autorem tohoto žalmu byl král David. Není to tedy podpis, ale spíše nadpis. Jinak řečeno: jde o žalm psaný pro krále Davida nebo o králi Davidovi; David je vzorem modlícího se člověka, se kterým se může nynější čtenář žalmu ztotožnit.
Žalm začíná vyznáním: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám“ (Ž 22,1). Žalmista přejímá starověkou orientální představu o králi jako pastýři svého lidu. Tato vize je ve Starém zákoně silně zakořeněna. V knize proroka Ezechiela čteme: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce?… Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce“ (Ez 34,2.10). Je zajímavé, že ve Starém zákoně není Hospodin skoro nikde přímo označován jako pastýř. Výjimkou jsou dvě velmi stará označení, která najdeme v První knize Mojžíšově. Jako první použil toto označení pastýře Jakub. Sám byl pastýřem a věděl, co znamená pást ovce. Když žehnal Josefovi, řekl: „Bůh, pastýř, mě vodí od počátku až dodnes“ (Gn 48,15). Jakub se zmiňuje o Hospodinu jako o pastýři v souvislosti se svým synem Josefem. Je to výstižné, protože Josef, kterého vlastní bratři zapudili a prodali, se stal v Egyptě zachráncem těchto svých bratrů. V 80. žalmu je na tuto souvislost poukázáno: „Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš, zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby“ (Ž 80,2). Podobně je tento vztah vyjádřen také v některých dalších žalmech. Ve stém žalmu například čteme: „Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase“ (Ž 100,3). Titul pastýř je vyhrazen tomu, který má přijít, tedy mesiáši. Přesto však můžeme z Božího jednání s jeho lidem vyčíst mnoho obrazů o dobrém pastýři. Už při vyjití z Egypta pobízí Bůh svůj lid jako pastýř: „On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou“ (Ž 95,7). „Jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede“ (Iz 40,11) takto vede Hospodin svůj lid. Izrael se ovšem podobal spíš umíněné jalovici, než beránkovi na louce, a proto musel do zajetí. Odtamtud jej Hospodin znovu vyvedl ke zřídlům vody, shromáždil rozptýlené ovce, svolal je. Stejnou starostlivost projevuje vůči každému věřícímu, kterému pod ochranou Boží nic neschází a který se nemusí ničeho obávat. Nám, křesťanům je také důvěrně známá Ježíšova výpověď: „Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, tak jako mne zná Otec a já znám Otce“ (Jn 10,14-15).
Když čteme ve 22. žalmu ´Hospodin je můj pastýř…´, pak slůvko můj poukazuje na blízký vztah mezi Bohem a člověkem. Důvěra v Boha jako ochránce je zdůrazněna slovy, která následují. Žalmista chce říci: Je-li Hospodin mým pastýřem, pak nic nepostrádám, netrpím nedostatkem.
Pastýř své stádo opatruje, chrání a ošetřuje. Ve druhém verši čteme:„Dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši“ (Ž 22,2). Hospodin jedná podobně jako pastýř: Hledá pro své stádo nejlepší podmínky a podle toho své stádo vede. Pastýř musí vyhledávat zejména dobré pastviny a pitnou vodu. Nyní si musíme připomenout některé poznatky ze zeměpisu. Nesmíme na Palestinu přenášet naše středoevropské představy o velkých zelených lánech, na kterých se pasou ovce. Pastviny se zde zelenají pouze v období dešťů. Po větší část roku jsou stepi srovnatelné spíš s naší vyschlou, žlutozelenou trávou. Jasně zelených plání v Palestině mnoho nenajdeme. Přesto však pastýř umožňuje svému stádu přijít na nejlepší pastviny s dostatkem vody. V tomto verši 22. žalmu vidíme obraz nasycených a spokojených ovcí. Hladové ovce neodpočívají, ale hledají potravu. Až se nasytí, najdou si místo, kde se položí a spokojeně přežvykují. Tento obraz klidu a pohody vyvolává představu života v budoucí mesiánské době, jak ji popisuje prorok Izajáš v 11. kapitole své knihy.
Náš žalm pokračuje slovy: „Vede mě po správných cestách pro svoje jméno“ (Ž 22,3). S pomocí těchto slov může žalmista vzpomínat na minulost, kdy se o něho Bůh staral a chránil ho. Hospodin se však o něho stará neustále – včera, dnes i zítra.
Boží cesty však nevedou jen po travnatých pastvinách, ale člověk se také ve svém životě setká s neštěstím, smutkem, nepohodou. Ani v tomto případě neupouští žalmista od důvěry ve svého Boha. Vyznává: „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha“ (Ž 22,4). V tomto verši se dále rozvíjí obraz pastýře, který neopouští své stádo ani v nehostinných podmínkách, jakými je například temná rokle. V jiných překladech, například v Českém ekumenickém, čteme: „i kdybych šel roklí šeré smrti…“ Nepřítelem člověka je smrt, která jej ohrožuje. Žalmista však jasně vyznává, že ani smrt se nemůže postavit proti mocnému Hospodinu, který má všechno ve svých rukou. Všimněme si také, že dochází ke změně po stránce mluvnické. Žalmista už o Bohu nemluví ve třetí osobě, ale přechází do druhé osoby. Oslovuje ho zájmenem ´ty´: „vždyť ty jsi se mnou!“ Tento verš by mohl být jádrem celého žalmu. Na mnoha místech v bibli můžeme najít výpověď: já jsem s tebou. Zvláště prorok Izajáš píše: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj… Neboj se, já budu s tebou!“ (Iz 43,1.5). Tato Boží ochranná moc je symbolicky vyjádřena také pomocí dvou předmětů obvyklé pastýřské výbavy: kyj a hůl. Kyj, nebo také v jiných překladech berla, sloužil k odhánění dravých zvířat a nepřátelských lidí. Hole se používalo k počítání ovcí. Holí také pastýř pomáhal těm ovcím, které upadly, nebo těm, které zůstávaly pozadu, aby se neztratily v pustině a nebyly tak vystaveny smrti. Kyj a hůl jsou tedy ochranou a vůdcovským žezlem – dávají stádu nebo také tomu, kdo se modlí, důvěru, odvahu a sílu. Pro žalmistu je kyj a hůl potěšením a jasnou zárukou Boží laskavé péče.
Následující verše opouštějí téma pastýř a ovce – a přecházejí se k jinému obrazu. Místo Boha – pastýře se používá obrazu Boha – hostitele. Člověk je přijat do společenství s Hospodinem skrze společenství u stolu. Žalmista se stává vzácným hostem, kterému jsou prokazovány pocty a přináší se mu to nejlepší jídlo. Čteme: „Prostíráš pro mě stůl, před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká“ (Ž 22,5). Žalmista se skrze společné jídlo nachází pod ochranou mocného hostitele. Jeho protivníci a nepřátelé si na něj netroufnou. Pohostinnost je v Orientu nedotknutelná. Člověk je při hostině nedotknutelný. Pronásledovaný získává v domě azyl, podobně jako ve středověku byl místem azylu chrám. Při hostině bývalo zvykem lít hostovi na hlavu vonný olej a nalít pohár vína, který je naplněn po okraj, až přetéká. Žalmista v tom vidí doklad Boží dobroty a milosrdenství. Nepochybuje o tom, že ho budou provázet i v budoucnu. Říká: „Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy“ (Ž 22,6). Štěstí a přízeň si můžeme představit jako dva ovčácké psy, kteří doprovázejí ovce. Pastýř jde před stádem a oba psi hlídají stádo vzadu. Štěstí a přízeň, nebo jinak řečeno dobrota a milosrdenství, nás budou provázet dokud nedojdeme domů, do Hospodinova domu. Závěr žalmu byl však předmětem diskusí už od starověku. Pro exegety jsou otázkou slova ´přebývat smím v Hospodinově domě´. Co se jimi myslí? Řecký překlad bible Septuaginta předpokládá bydlení v Hospodinově domě. Hebrejský text však mluví spíš o návratu do Hospodinova domu. V obou případech je důraz kladen na to, že žalmista, prosebník má u Hospodina své domovské právo. Byla mu vrácena jeho důstojnost a sláva. Žalmistu bude neustále provázet Hospodinovo milosrdenství, dobrota, štěstí a přízeň. Prosebník je pod ochranou Božího Jména. Tato skutečnost je základem jeho důvěry „na dlouhé, předlouhé časy“ (Ž 22,6). Závěr žalmu je výrazem důvěry a radosti, které budou prosebníka stále provázet.
V Novém zákoně nenajdeme přesnou citaci tohoto žalmu. Obraz dobrého pastýře se přenáší na Ježíše Krista. Každý člověk má v něm svého ochránce, který ho vyvede z temné rokle životních obtíží. Můžeme se s ním setkat také jako s výborným hostitelem. Ježíš Kristus je tedy pastýřem, ale můžeme ho vidět i na druhé straně, jako jednoho ze svěřenců Pastýře, jako jednu z ovcí. Šel roklí šeré smrti, byl svým Otcem provázen a také chráněn. V novozákonní knize Zjevení čteme o budoucí naprosté spokojenosti: „již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí“ (Zj 7,16-17).

Ef 5,8-14

Jiří Voleský

Červená nit, spojující všechny myšlenky v úryvku z listu Efezanům, je pojem “světlo”. Všimněme si všech míst, která o “světle” hovoří: “jste světlem v Pánu”, “jste děti světla”, “máte přinášet ovoce světla”, “vše se ukáže v pravém světle”, “na co se vrhne světlo, je zřejmé”, “Kristus tě osvítí”. Několik málo řádků – a kolik obratů vztahujících se ke světlu. Symbol světla je pro pisatele našeho listu velice důležitý. Není to jistě originální myšlenka, ale v našem kontextu je to obraz velice oslovující a vystihující prostřednictvím svého obsahu podstatu výpovědi celého úryvku. Co tedy pro pisatele toto “světlo” znamená? Známe-li trochu dobové pozadí listu Efezanům, poznáme z něho, že symbolu světla se v této době užívalo velice často k vyjádření něčeho pozitivního či božského. Nejen časté použití v Písmu pro vyjádření duchovní skutečnosti, ale snad ještě více pojednání pocházející z Kumránu nám umožní lépe porozumět tomuto úryvku. Nedlouho po 2. světové válce zahýbal světem převratný nález starých písemností v Kumránu, nedaleko severozápadního břehu Mrtvého moře. Bylo zde nalezeno nejen mnoho zlomků starozákonních textů, ale také souvislá pojednání teologická i mravoučná, vrhající ostřejší světlo na jednu významnou náboženskou skupinu Židů v době Ježíšově. Tato skupina se považovala za obrodné a Bohem vyvolené hnutí lidí, kteří svým přísným, zbožným životem v modlitbě a studiu Písma značně ovlivnili náboženské smýšlení své doby. V jejich spisech se častěji mluví o “synech světla”, kteří vedou nesmiřitelný boj proti “synům tmy”. Tyto dva pojmy, totiž “světlo” a “tma”, jim byly vítanou pomůckou pro jednoduché a přitom výstižné vyjádření duchovního světa jejich doby. Zračí se v nich radikální podvojné vnímání situace a naléhavosti doby. Toto společenství zbožných lidí nese až sektářské rysy. Za “syny světla”, tedy za Boží vyvolené a výhradně spravedlivé, se považují jen oni sami, naopak za “syny tmy” považují nejen nevěřící protivníky, ale i příslušníky svého národa a náboženství, kteří s nimi nesdílejí jejich názory a nežijí jejich radikálním způsobem zbožnosti. Tito “synové tmy” jsou beznadějně odsouzeni k Božímu trestu a k zániku v již nastávající poslední době lidských dějin. Tento, do značné míry “černobílý” pohled na svět, byl jistě známý prvotní církvi. I ona se s ním musela vyrovnávat a duchovně na něj reagovat. V našem úryvku o tom nalézáme doklad. I zde se hovoří o dvou nesmiřitelných světech, stojících v ostrém kontrastu proti sobě: je to svět “světla” , tedy svět “dětí světla” a svět “tmy” se svými stoupenci, kteří svými temnými skutky vědomě či nevědomě bojují proti vládě světla v tomto světě.
“ Bratři a sestry! Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu”: ti, kteří věří v Krista a žijí podle své víry, se nejen nalézají v duchovním prostoru “světla”, ale sami se stávají tímto “světlem”. Není to jistě náhodné vyjádření. Vystihuje opět hlubokou duchovní myšlenku. Člověk, který se naplno snaží žít podle víry v Boha a nechává se jí vnitřně “prosvětlovat”, se nejen nalézá v prostředí a atmosféře “světla”, ale sám je tímto světlem natolik pohlcen a ovládnut, že se bytostně stává tímto “světlem”. Autor chce tímto obratem vyjádřit, že dobrý a pravdivý člověk se stává pro okolní svět “svítilnou”, která i mimo duchovní atmosféru “světla” vyzařuje vnitřní světlo vítězící nad tmou. Toto bezděčné aktivní vyzařování Božího světla má být tímto slovním spojením zdůrazněno. Totéž však platí i pro opačný případ: Člověk podléhající temným mocnostem zla a klamu se bezděčně stává “tmou”, která je jeho průvodkyní a vnitřní existencí. Svatopisec je dále zaměřen na konkrétní lidi, a sice na křesťany, kteří uvěřili v Kristovo evangelium, ačkoli byli dříve nevěřícími pohany. Jsou tedy osloveni ti, kteří byli dříve “tmou”, žili v její moci a prostředí, ale Boží milostí jsou nyní proměněni ve “světlo”. Pán, tedy vzkříšený Kristus, je původcem této převratné proměny.
“Žijte jako děti světla”: V této krátké větě je zdůrazněn nezasloužený dar života ve světle. Upřímně věřící křesťan není dobrý na základě svého úsilí, ale především Boží štědrou milostí. Je dítětem dobra, pravdy, lásky, dítětem Božím – a jako takový je především obdarován – jeho “světlo” není z něho, ale získává se na základě oddanosti a důvěry k původci veškerého světla, totiž k Bohu. Zároveň je však v tomto krátkém zvolání a povzbuzení obsažena myšlenka osobní angažovanosti a snahy skutečně praktickými skutky naplňovat dar “světla” a tak o něm svědčit. Hned v následující větě říká autor jasně, jak takový praktický život “dítěte světla” vypadá, jaké má vlastnosti.
“Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy”: Světlo, které je “dětem světla” zdarma dáno zavazuje však obdarovaného, aby přinášel svým praktickým životem určité plody. Tyto plody jsou popsány třemi důležitými pojmy: dobrota, spravedlnost a pravda. Samozřejmě, že nás lidi 21. stol., žijící v západním kulturním světě, který do značné míry formuje svůj způsob myšlení na základech antické řecko-římské filosofie, napadnou při poslechu těchto slov mravní ušlechtilé vlastnosti, ke kterým je vázán každý člověk, který chce dobře žít. Dobrotu tak můžeme chápat jako toleranci a ochranu lidské důstojnosti i toho nejubožejšího člověka, spravedlnost jako morální ctnost dávající každému to, co mu náleží, a pravdu jako ztotožnění vnější skutečnosti s vnitřním světem člověka – a vyjadřováním se podle ní. Takto bychom se však pravděpodobně minuli s pravým autorovým úmyslem. Očividně nemá na mysli mravní ctnosti, které lze cvičením získat a tak zušlechtit život, jako spíše zásadní postoje člověka, který se otevírá Bohu a žije ve věrném vztahu vůči němu. “Všestranná dobrota” je pak v tomto pohledu projevem lásky, milosrdenství a ochotného odpouštění druhým, čemuž se člověk učí věřícím pohledem na příklad svého Pána. “Spravedlnost” je více Božím darem než lidskou zásluhou, neboť tato vlastnost či dar otevírá člověku cestu k Bohu, jež je uzavírána stále znovu hříchem neposlušnosti vůči jeho vůli. Podle přesvědčení sv. Pavla, v jehož duchu je celá epištola napsána, není možné dosáhnout této spravedlnosti před Bohem jinak, než upřímnou, pokornou a poslušnou vírou. Vlastní úsilí o mravní ctnosti se zde neztrácí, ale člověk si musí hluboce uvědomit svou závislost na Boží milosti a dobrotě, která se nedá vynutit zdokonalováním života, neboť nikdo není schopen zajistit si vlastním úsilím Boží přátelství a milost. Nakonec “život podle pravdy” je praktickým jednáním na základě věrnosti vůči Bohu, jehož zjevení je člověku přístupné. Podle tohoto zjevení může člověk spolehlivě řídit své skutky, neboť zjevení Boží vůle je jediným pravdivým měřítkem lidského jednání, které jen v této praxi nalézá svůj smysl a budoucí zaměření. Vidíme tedy, že všechny tři vlastnosti, které jsou v listu označeny jako “ovoce světla”, máme chápat jako projevy živého a hlubokého vztahu k štědře obdarovávajícímu Bohu, který dává upřímně věřícímu člověku účast na své dokonalosti a vnitřně jej uschopňuje k podobným vlastnostem, jaké má sám.
“Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte”: Obsahem praktického jednání “dětí světla” jsou nejen darované ctnosti a otevřený vztah k Bohu. Je však nutno stále znovu hledat pro nové životní situace konkrétní odpovědi na otázky po směrnicích, které dodávají lidským postojům a projevům pečeť zmíněných vlastností dobroty, spravedlnosti a pravdivosti. Zde musí věřící člověk napnout svůj rozum, své pozorovací schopnosti, svou moudrou intuici a intenzívní komunikaci s Bohem, aby vždy co nejlépe naplnil výzvu konkrétní přítomné skutečnosti. Toto “zkoumání” Božích přání je vázáno na Boha vztahem lásky. Skutečnou hodnotu má jen to, co se mu líbí, co je mu milé. Vše ostatní je “neplodným skutkem tmy”. Narozdíl od poslušného jednání ve víře je odsouzeno vše, co není spojeno s Pánem vztahem lásky. Jen to, co se mu líbí, je skutkem světla. Vše ostatní je skutkem tmy. V kontrastu ke světlu je řečeno o skutcích tmy, že jsou neplodné, nemají tedy budoucnost, zaniknou dříve či později v temnotě zapomnění a odsouzení. Tento soud nad neplodnými skutky temnoty není však výhradně Boží věcí, ale jsou do něj aktivně zapojeni i věřící křesťané. Nemají jen tiše nesouhlasit se zlým jednáním dětí “tmy”, ale mají je veřejně odsuzovat, tedy stavět je do pravého světla Boží pravdy. Zde se jistě nehovoří o odsuzování hříšníků, ale pouze o rozlišování skutků a projevů lidí. Odsoudit zlý skutek, napomenout zlého člověka neznamená ještě zavrhovat a odmítat osobu tohoto člověka. Svatopisec má spíše na mysli jasné vytyčení hranic a pravidel jednání a postojů, které musí být v souladu s milovaným Pánem, jinak jako magnet přitahují do lidského srdce smrtonosnou moc temnoty, jež pak ohrožuje společenství. Můžeme snad v této souvislosti pomyslet na Ježíšovo učení o “bratrském napomenutí”. “Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník”. Jistě, uvedené místo z Matoušova evangelia míří na vnitrocírkevní problémy. Náš list však nemusí mířit jen dovnitř křesťanského společenství. Má patrně na mysli také skutky okolostojících pohanů. Směrodatná je však Ježíšova výpověď o napomínání, popřípadě souzení druhých. Za určitých podmínek, tedy za předpokladu, že bylo učiněno vše, aby chybující změnil své chování, je třeba zlé jednání veřejně odsoudit, aby nevzniklo pohoršení, špatný příklad a společenská nespravedlnost. Je tedy nutno veřejně označit zlo, jasně vrhnout světlo na temnotu i tajných, málo zjevných lidských skutků. I to, co se páchá jen potají, má významný dopad na celé lidské společenství, je to veřejná hanba i ostatních lidí, pokud k tomu mlčí. Proto je nutné otevřeně kárat a napomínat lidi, kteří si možná ani neuvědomují, že dělají něco špatného. Toto odsuzování zjevného zla a kárání špatně jednajících lidí je však možné jen za toho předpokladu, že je uskutečňováno těmi, kteří jsou k tomu oprávněni. A to jsou opět pouze ti, kteří pevně stojí ve světle víry a lásky k Bohu, jinými slovy “děti světla”. Jen oni jsou schopni správně rozpoznat nákazu hříchu, podstatu skutků tmy. Jsou zároveň povinni toto zlo veřejně označit, aby druhé varovali a chránili. Otevřenost a upřímnost nejen při chvále a ocenění druhého, ale i v případě nutnosti pokárání a napomenutí, je teprve plným projevem upřímné lásky a nefalšovaného zájmu o bližního.
“Proto se říká v Písmu: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí”: Těžko bychom hledali tento citát v Písmu. Ale myšlenky této krátké formule jsou nám z Písma dobře známé. Bdělost, připravenost naslouchat a následovat Boží hlas, smrt jako obraz pro vzdálenost od Boha a Kristus, přinášející světlo do lidského života – to vše nacházíme v Novém i Starém Zákoně. Svou výrazností, povzbudivým tónem, nosnou myšlenkou nového života, který pro člověka pramení z Kristova zmrtvýchvstání – tím vším se zřejmě obrazně pomýšlí na křestní koupel, která člověka probouzí k novému životu a vede ke Kristovu “světlu”. Tuto výzvu si snad můžeme představit jako zvolání buď křtícího kněze nebo přítomného společenství křesťanů při křtu nového člena církve.

J 9,1-41 (1.část)

Marie Zouharová

Pro 4. postní neděli je vybrán úryvek z Janova evangelia o uzdravení slepého od narození.
Tento příběh navazuje na předchozí 8. kapitolu, ve které Ježíš říká: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“. Tento příběh není jen vyprávěním o uzdravení slepého, je teologickou diskusí o příčinách nemoci a vlastním smyslu zázračného uzdravení. Proto se neuvádějí okolnosti, ani místo a čas. Čteme pouze:„Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý.“ Podobně jako v 5. kapitole, ve které Jan popisuje uzdravení muže, který byl 38 let ochrnulý a neměl žádnou vyhlídku na uzdravení, tak i zde upozorňuje výraz „slepý od narození“ na závažnost onemocnění a na lidskou bezvýchodnost ohledně uzdravení. Než ale Ježíš slepce uzdraví, dochází ke zmíněné teologické diskusi o příčinách nemoci a vlastním smyslu uzdravení.
Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“
Učedníci se domnívají, stejně jako Židé, že nemoc je zapřičiněna hříchem, že je Božím trestem za zločin vlastní nebo rodičů. Zvláště tělesné postižení dětí bylo rabíny považováno za Boží trest pro rodiče, kteří hřešili. Bylo rozšířeno přesvědčení, že Bůh odměňuje dobro a trestá zlo. Toto mínění se opíralo o jednostranný výklad slov z Druhé knihy Mojžíšovy: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení“. Již ve Starém zákoně, v knize Jeremiáš, (31,29n) se však praví: „V oněch dnech už nebudou říkat: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby, nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.“ Tuto představu potvrzuje i prorok Ezechiel v 18. kapitole. Předsudek však byl hluboce zakořeněn.
Proto se učedníci hned ptají: „Kdo zhřešil“? Jako by bylo samozřejmé, že příčinou každé nemoci musí být určitá vina.
Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“
Ježíš tento názor jednoznačně odmítá. Podstatná není otázka viny, ale na slepci se má zjevit spásná Boží vůle. Ježíš nezkoumá příčinu nemoci, ale hledí k cíli: proč je tento slepec uzdraven? Na jeho uzdravení se má ukázat, že Ježíš je nejen divotvůrce, který dokáže slepé učinit vidoucími, ale že je také „světlem světa“, jehož prostřednictvím mohou lidé přijmout pravý, smysluplný život, jestliže se tomuto světlu otevřou. Při plnění tohoto úkolu Ježíš naráží na odpor. Moc temnoty, nevíra se pokusí splnění úkolu zabránit tím, že Ježíše, „světlo světa“, zabije. Proto je třeba konat skutky, „dokud je den“.
Nejde tedy jen o tělesnou slepotu. Jde o spor mezi zjevením Krista a vírou na jedné straně a nevírou na straně druhé.
Teprve nyní se Ježíš obrací na slepce:
„Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.“
Ve starověku byly sliny považovány za lék. Procedura smísení slin s blátem poukazuje nejen na Ježíšovu lidskou náklonnost k nemocnému, ale později poslouží jako důkaz, že Ježíš porušuje sobotu.
„Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já“….Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: „Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl se a vidím“.
Uzdravený vzbuzuje nejprve pozornost a údiv sousedů a známých, kteří částečně pochybují o jeho totožnosti. Ale velmi rychle se diskuse zaměřuje na nepřítomného divotvůrce, na „člověka jménem Ježíš“.
Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím“. Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den …..byla sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku….Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu:“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok“.
Příběh pokračuje jakoby soudním jednáním, při kterém však není přítomen obžalovaný. Jde totiž o otázku: kdo je tento Ježíš? Uzdravený se stává Ježíšovým svědkem. Opět se dostáváme do situace, ve které se nacházeli křesťané v židovském prostředí. Stále znovu museli před Židy, zvláště před židovskými úřady, vydávat svědectví o své víře v Ježíše. Uzdravený slepec je symbolem křesťana, který se teprve skrze víru v Ježíše stal „vidoucím“. V určitém smyslu však zastupuje, jako každý věřící, i svého tělesně nepřítomného Pána. Způsob, jakým je výslech veden, dává vytušit, jakými argumenty a prostředky se každá strana snažila získat přívržence, popř. zabránit lidem přejít ke skupině protivníků.
Celá záležitost je zde věcí odborníků v teologii, farizeů, protože k uzdravení došlo v sobotu. Po několika otázkách, které jsou adresovány uzdravenému, dospívají někteří rychle k úsudku: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Ale proč ho tedy byl schopen uzdravit – namítají druzí! Copak by Bůh mohl být s hříšníkem, který porušuje sobotu? Také uzdravený později argumentuje: „Víme, že hříšníky Bůh nevyslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli“. Člověka, který ho uzdravil, nazývá prorokem.
Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý ….a zavolali rodiče…a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí…odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe. …báli se židů. Židé se usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy“.
Přivolaní rodiče jako by nic nevěděli a ze strachu před následky nechtějí mít s touto záležitostí nic společného. Evangelista uvádí důvod jejich strachu. Okolo roku 90 se židovské autority rozhodly, že vyloučí z židovského náboženského společenství všechny, kdo veřejně vyznají Ježíše jako Mesiáše. Takové vyloučení mohlo mít pro postižené nejen náboženské, ale také sociální důsledky.
Protože výslech rodičů nevedl k žádnému výsledku, dotazují se farizeové znovu uzdraveného. Používají biblickou zaklínací formuli, která je uvedena v knize Jozue (Joz 7,1) a které se používalo, když měl být někdo přinucen mluvit pravdu:
„Vzdej Bohu chválu!“ My víme, že žen člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím, jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ …..“Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. …Chcete se snad i vy stát jeho učedníky? Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník: My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je …Odpověděl: „to je skutečně divné, že nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh nevyslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. …Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“
Tento druhý výslech je plný emocí. Proti konkrétní skutečnosti – uzdravenému člověku – se stavějí teologické názory spojené s předsudky, domýšlivostí a neschopností otevřít se něčemu novému. Prostý, teologicky nevzdělaný žebrák, který byl dříve slepý, přivádí svými nekomplikovanými, výstižnými argumentacemi původní sebejistotu teologů do nesnází. Vidíme jejich bezradnost podle stále se opakujících otázek. Když se jich uzdravený zeptá, proč se stále dotazují na jedno a totéž, zda chtějí být také Ježíšovými učedníky, přestávají se ovládat a reagují nadávkami.
Dovolávají se své moudrosti a postavení. Jsou přece Mojžíšovými učedníky. Kdyby však následovali Mojžíše, dovedl by je k Ježíšovi. Jan to připomíná ve svém evangeliu už v 5. kapitole, kde Ježíš na adresu Židů říká: „Kdybyste opravdu uvěřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně“.
Odpověď farizeů nevíme, odkud je představuje neúmyslné přiznání, že skutečně neznají Ježíšův původ, nevědí, že je od Boha. Jsou slepí vůči Božímu zjevení.
Poslední odpověď uzdraveného je shrnutím dosavadní diskuse, krátkým teologickým ospravedlněním Ježíše, proti kterému nemohou protivníci už nic namítnout, protože používá jejich vlastních argumentů: Bůh vyslyší každého, kdo koná jeho vůli, nikoli však hříšníka. Jestliže Ježíš zázračně slepce uzdravil, potom je Bůh s ním a není hříšným narušitelem soboty.
Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.
Protivníci jsou v koncích se svými teologickými argumenty, uchylují se k hanobení a k autoritářským zásahům. Obviní uzdraveného slepce, že je hříšník, a vyženou ho.
Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, Pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.
Jakmile se uzdravený osvědčil jako neohrožený Ježíšův svědek a obhájce, dochází k opětovnému setkání s Ježíšem. Tento muž urazil od prvního setkání dlouhou duchovní cestu, jak to ukazují výpovědi o Ježíšovi. Postupně říká o tom, kdo ho uzdravil: je to „člověk jménem Ježíš“, později „prorok“ a nakonec tvrdí, že Ježíš „plní Boží vůli“, že je „od Boha“. Oči se mu otevíraly stále víc, takže se stal skutečně vidoucím. Jeho kladnou odpověď na Ježíšovu otázku, zda věří v Syna člověka, je třeba chápat jako souhrnné, plnohodnotné vyznání víry.
V závěrečných verších kapitoly se vyměnily role. Slepec se stává vidoucím, a to ve dvojím smyslu, farizeové se stávají slepými.
Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: Vidíme. Proto váš hřích trvá.“
Tváří v tvář Ježíšovu zjevení se lidé musejí rozhodnout, zda Ježíšovi umožní, aby jim „otevřel oči“, to znamená, zda ho s vírou přijmou jako „světlo života“, nebo zda chtějí setrvat ve slepotě a temnotě nevíry. K tříbení dochází vždy tam, kde se lidé setkávají s Ježíšem a jeho slovem. Není to ovšem Ježíš, kdo soudí člověka, nýbrž člověk soudí sám sebe svým rozhodnutím.

J 9,1-41 (2.část)

Marie Zouharová

O 4. neděli postní budeme číst dlouhý úryvek z Janova evangelia. Výkladové poznámky k textu jsme slyšeli ve včerejším pořadu. Dnes se pokusíme proniknout do širší souvislosti.
Příběh o uzdravení slepého od narození v 9. kapitole Janova evangelia je klasickým příkladem symbolického vyjadřování o „vidění“ a „víře“, o slepotě a neschopnosti uvěřit. Užívá se zde ustálené formy vyprávění.
Také my víme, že si lidé v určitých situacích poslouží odpovídajícím způsobem vyjadřování. Kdo třeba srovnává úmrtní oznámení, zjistí, že jsou většinou podobná, ačkoli se v jednotlivostech liší. Charakter takových projevů souvisí se situací, ve které se ho užívá. Mluví se proto někdy o „postavení v životě“ nebo „zasazení do života.“
Ustálený způsob vyjadřování byl běžný u mnoha autorů Starého i Nového zákona. Pro výklad z toho vyplývá, že autoři nechtěli sestavit přesný protokol o dané události. Autor použil určité formy vyprávění, aby tak vyjádřil pravdu, kterou chtěl lidem zvěstovat.
První křesťané používali této formy při křestní katechezi. Také při výměně názorů se s Židy v synagoze. Na mnoha místech v Janově evangeliu vystupují Židé jako ti, kdo Ježíšovi nerozumí, kdo mu chystají nepříjemnosti, odporují mu, pronásledují ho, chtějí ho kamenovat a připravují jeho odstranění. Čteme o tom v kapitole 1., 5., 7., 8., 10., 18. a 19. Existuje však také několik zmínek o tom, že kvůli Ježíšovi vznikaly „roztržky mezi lidem“ a „že celý svět se vydal za ním“. Upozorňuje nás to na velmi důležitou skutečnost. Pojmem „Židé“ nemůže být míněn celý židovský národ, ale jen vrstva židovských vůdců. Na mnoha místech vyplývá z kontextu, že pojem „Židé“ označuje farizeje či židovské autority. Ti jsou v Janově evangeliu Ježíšovými protivníky. Jsou to obvykle lidé, kteří mají mocenské postavení. Zároveň čteme na několika místech Janova evangelia, že pronásledováním ze strany „Židů“, trpí nejen Ježíš, ale také jeho přívrženci – někteří se neodvažují přiznat k Ježíšovi na veřejnosti či přidat se k němu „ze strachu před Židy“. Poměry z doby, kdy vznikalo Janovo evangelium, se promítají v čase nazpět – do doby Ježíšova života.
Vedle „Židů“ se v Janově evangeliu objevuje jako protivník Ježíšův a jeho učedníků také „svět“. Za ním se skrývá „vládce tohoto světa“ jako skutečný strůjce nepřátelství.
Jak vysvětlit toto převážně negativní posuzování Židů v Janově evangeliu? Vedle teologických důvodů jsou zde i důvody historické. Musíme připomenout, že Janovo evangelium vznikalo ve letech 90 až 100 po Kristu. Svědčí proto spíš o době svého vzniku než o historických poměrech Ježíšovy doby.
Z židovských skupin Ježíšovy doby se po dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu v roce 70 po Kristu zachovala jen strana farizeů. Pod jejich vlivem se židovstvo začalo po roce 70 znovu dávat dohromady a hledat novou totožnost, která měla svůj základ a jádro v Mojžíšově zákoně a „tradicích otců“. Křesťanské obce tedy stály proti posilněnému, poměrně jednotnému židovstvu pod vedením farizeů. Mezi těmito dvěma skupinami docházelo stále častěji k teologickým sporům.
Pro židovstvo nešlo v tomto sporu o nic menšího než o základy víry, neboť křesťané si chtěli nárokovat výlučně pro sebe podstatné prvky židovského dědictví: víru v jednoho Boha, Zákon s jeho zaslíbeními a mesiánská očekávání. S židovskou tradicí byl nesmiřitelný především Ježíšův požadavek, podle kterého On jediný může zjevovat s konečnou platností Boha a je jediným zplnomocněným učitelem.
Židovská strana nevedla spor pouze pomocí teologických argumentů. Janovo evangelium ukazuje, že tam, kde mělo židovstvo mocenské prostředky, byly křesťanské obce vystaveny pronásledování a útlaku. Jsou zde zmínky o vyloučení ze synagogy. Právě v 9. kapitole při uzdravení slepého od narození se rodiče báli Židů, „neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy.“ Oběma stranám šlo vskutku o přežití. Židé se opírali o Mojžíšovu autoritu. Popírat toto jejich postavení bylo jedním z nejostřejších útoků na základy židovství.
Janovo evangelium však nevede žádnou „protižidovskou polemiku“. Jde v něm o teologický spor. Jestliže se chceme vyhnout zbytečným nedorozuměním, bylo by vhodné a zároveň výstižnější mluvit namísto o „Židech“ o „protivnících“.
Ježíšův vztah, popř. vztah Janovy obce, k židovství není však líčen pouze negativně. Ježíšova odpověď Samaritánce ve čtvrté kapitole (4, 22) – „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů“ – svědčí o pozitivním postoji. Na mnoha místech je také řeč o „Židech“, kteří uvěřili v Ježíše, např. v osmé kapitole (8, 31): „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky – nebo v jedenácté kapitole (11,45): „Množí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.“
Výraz „slepý od narození“ znázorňuje člověka, jehož slepota vyplývá z jeho přirozenosti. Co chce Jan říci? Asi toto: my všichni jsme od přirozenosti slepí – do té doby, než uvěříme v Ježíše. Evangelista převzal tento motiv uzdravení slepého ze staré tradice. Sestavil příběh, aby symbolicky znázornil své myšlenky: „Ježíš je světlo světa; přišel na tento svět, aby soudil – aby ti, kdo nevidí, prohlédli a ti, kdo vidí, se stali slepými.“ Celé vyprávění slouží jeho zvěsti. Jde o vyjádření historické události hlásáním. Historický základ nemůže být popřen. Jan nazývá Ježíšovy zázraky znameními. Jsou znamením přítomnosti a působení Mesiáše.
Zde se může vynořit otázka: Jak se stát vidoucím? Obrátíme svou pozornost k 17. verši: „Znovu se tedy zeptali toho slepého: Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ Otázka uzdravenému, který byl slepý od narození, se stává podnětem k otázce o Kristu, jak to ukazuje další rozhovor s farizeji a Ježíšův dialog s uzdraveným. Jde o otázku, odkud Ježíš je. Uzdravený mluví nejprve o Ježíšovi jako o proroku. Když se ho Ježíš táže – „věříš v Syna člověka?“ – uzdravený se ptá – „a kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ – Ježíš odpovídá: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ A uzdravený řekne: „Věřím, Pane“. V tomto vyznání dosahuje Janova zpráva svého vrcholu a cíle. K uzdravení dochází vždy v souvislosti s vírou uzdraveného nebo jeho průvodců, ve spojení s jeho otevřeností vůči Ježíšovu poslání. Lidé slepí od narození nejsou fyzicky nevidoucí, ale ti kteří neuvěřili v Ježíše.
Zázraky sice vzbuzují víru, ale nikoho nenutí. Farizeové zůstávají duchovně slepí. Zázrak nemůže víru vynutit. Předpokládá sice víru, nikoli však nějakou všeobecnou víru, ale víru, že v Ježíšovi přišlo na tento svět Boží království a Ježíš je svými zázraky potvrzuje a zvěstuje. Lze říci, že Ježíšovy zázraky mají charakter pozvání k rozhodnutí. Totéž platí dodnes.
Proto se snad dnes můžeme tázat:
Je pro nás víra světlem nebo souborem povinností, které nám nedají spát? Vnímáme s její pomocí správněji a zřetelněji přírodu, dějiny, druhé lidi, sami sebe?
Kristus byl poslán dovršit dílo spásy. Patří k tomu také osvícení člověka. Nejde však o světlo rozumu. Jestliže se Kristus prohlašuje za světlo světa, dává tak najevo, že se v něm naplňují starozákonní zaslíbení o osvícení těch, kdo bydlí v temnotách.
Křest je svátostí, která otevírá člověka světlu zjevujícího se Boha. Je proto některými Otci nazýván osvícením. Např. Klement Alexandrijský píše: „Křtem jsme osvíceni… Křest se nazývá osvícením, jehož prostřednictvím spatříme svaté a spásonosné světlo, to znamená, že budeme vidět Boha.“
Můžeme se také tázat:
Považujeme se spontánně za vidoucí? Kdo z nás pomyslí na nebezpečí zaslepenosti hříchem, kterou předpokládáme u farizeů? Milost víry se může stát soudem, jestliže člověk ztratí v poutech hříchu schopnost rozhodovat se pro dobro, tedy pro Boha. Tato milost zavazuje ke neustálé otevřenosti vůči Pánu. Nejsme slepí vůči Boží prozřetelnosti, vůči znamením Boží lásky v našem životě, vůči druhým lidem?
V církvi byli a stále jsou lidé, kteří se ve své zaslepenosti domnívají, že musí vylepšovat Ježíšovo dílo. Jedni vytvářejí gheto, odsuzují vše cizí a údajně bojují za evangelium. Druzí se přizpůsobují současnému světu natolik, že se stávají slepými pro podstatu Ježíšovy zvěsti. Jednostranné zaměření na společenství mezi lidmi přehlíží nezbytné spojení jednotlivce s Bohem, spojení, které je třeba stále oživovat modlitbou v tichu.
A nakonec se můžeme ještě tázat, jak tomu je s naším vztahem k utrpení. Napadá nás spontánně v případě nějakého trápení, které nás postihne: Copak jsem si něco takového zasloužil? Musím vidět takovou situaci pouze negativně? Nemůže se také v utrpení projevit Bůh, který dokáže vést k cíli – na vyšší stupeň víry, důvěry a poznání?

Převzato se svolením: www.liturgie.czwww.biblickedilo.cz